SpaceX a další firmy nejsou spokojeny s požadavky úřadů ohledně startů raket a volají po nápravě

Za každým startem SpaceX se skrývá spousta komunikace s úřady, žádostí o povolenky, uzavírky leteckého prostoru apod. Jedná se o zastaralý byrokratický systém, který s příchodem mladých a moderních firem jako SpaceX a Blue Origin nezvládá držet krok a začíná představovat překážku pro inovace. Americké úřady proto na pokyn prezidenta Trumpa pracují na úpravě pravidel ve spolupráci s kosmickým průmyslem.

Na samotný začátek dnešního článku bude dobře zmínit Kosmickou smlouvu (Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles), která byla otevřená k podpisu 27. 1. 1967 v Londýně, Moskvě a Washingtonu. Tuto smlouvu podepsalo i Československo v ten samý den a v platnost vstoupila 10. října 1967. Vyšla ve sbírce zákonů v roce 1968. Pro naše účely je podstatný článek č. VI, který říká, že smluvní státy nesou mezinárodní odpovědnost za národní činnost v kosmickém prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, ať již tuto činnost provádí vládní organizace nebo nevládní instituce. Tento paragraf vysvětluje, proč si stát drží kontrolu nad rozhodováním o udělováním startovních licencí pro nosné rakety.

Jaký je tedy vlastně současný stav udělování licencí pro start rakety? Každá společnost, která chce v USA vyslat raketu do vesmíru nebo se chce naopak z kosmického prostoru se svou lodí vrátit na Zemi, musí požádat o udělení licence Federálního leteckého úřadu (FAA). Je potřeba jedna licence pro start rakety a druhá pro návrat zpět na Zem. Tyto licence mají zajistit, že nosná raketa či přistávající kosmická loď/sonda nezpůsobí újmu na zdraví lidí, ani nedojde ke škodě na majetku.

Samotný proces získávaní licence je poněkud roztříštěný, protože kupříkladu FAA má unikátní sadu pokynů pro každou startovní rampu. Společnosti, které chtějí startovat ze startovních ramp kontrolovaných federální vládou mají jiný soubor pravidel než ty, které startují ze soukromých kosmodromů. Je to také možno shrnout slovy viceprezidenta USA Mika Pence: „Dnešní režim vydávání startovních licencí je velmi zatížen řadou vládních bariér. Dále pak startovní licence platí vždy jen pro příslušnou startovní rampu a nejsou přenositelné. Navíc jsou rakety i různě klasifikované – na jedno použití (expendable), či znovupoužitelné – a každá má svá vlastní pravidla.“ Je tedy pochopitelné, že se kosmickým společnostem tento stav nelíbí, shledávají ho zbytečně časově náročným a chtějí ho výrazně zjednodušit tak, aby byl jednotný bez ohledu na typ rakety či startovní rampu.

Prezident Spojených států Donald Trump v květnu 2018 podepsal Space Policy Directive-2 (SPD-2). Tato direktiva nařizuje ministerstvu dopravy, aby prostřednictvím FAA vypracovalo revidované předpisy pro udělování licencí pro komerční starty raket a jejich návrat. Přímo požaduje jednotnou licenci pro všechny starty určitého nosiče a nahrazení předpisů kritérii, která budou založena na výkonu nosiče. Direktiva také nařizuje, že tato práce má být hotová do 1. února 2019, kdy má ministerstvo dopravy předložit návrh nových předpisů.

26. června 2018 vystoupili před podvýborem Kongresu USA pro dopravu a infrastrukturu zástupci čtyř velkých organizací – Asociace pilotů dopravních letadel, United Launch Alliance, Blue Origin a SpaceX. Zástupci těchto společností hovořili o problémech, které vznikají používáním současných předpisů. Zazněla zde řada závažných připomínek, z nichž bude dobré zmínit dvě nejdůležitější. První připomínkou je extremní komplikovanost procesu získání povolení pro start. A tou druhou je nutnost integrovat startovní operace raket s  federálním systémem řízení vzdušného provozu nad územím USA, který denně zajištuje letový provoz desítek tisíc letů.

Za SpaceX se kongresového slyšení účastnila Caryn Schenewerk. Ta uvedla, že současné předpisy jsou zastaralé a zbytečně komplikované, byly navrženy před desetiletími, neberou v potaz nové technologie, jako jsou opakovaně použitelné rakety a autonomní systémy letové bezpečnosti. Také uvedla, že SpaceX podporuje proces reformy zavedený v rámci SPD-2. Podobně se vyjádřila i zástupkyně firmy Blue Origin Audrey Powders, která navíc zmínila i to, že při startech z armádních základen CCAFS a VAFB bude muset jejich raketa New Glenn dodržovat požadavky armády. Tyto požadavky ovšem vycházejí z regulí FAA pro rakety na jedno použití bez ohledu na to, že první stupeň New Glenna má být vícenásobně použitelný.

Co se týče problémů se získáváním licencí, tak zástupci všech tří kosmických společností vyjádřili velkou nechuť nad dobou, která je nutná pro vyřízení žádosti o startovní licenci. Od okamžiku podání žádosti o startovní povolení má FAA 180 dní na její přezkoumání a poté může následovat dalších 60 dní na její přijetí, což dohromady dělá plných 8 mesíců. A v případě i sebemenší úpravy již udělené povolenky je potřeba nová licence, jejíž udělení opět může trvat dalších 180+60 dní. V praxi se sice úřady snaží společnostem vyjít vstříc, ale tyto rychlé úpravy licencí jsou spíše nespolehlivými výjimkami potvrzujícími pravidlo. SpaceX při této příležitosti navrhuje, aby doba přezkoumání byla snížena na 60 dní a doba určená na přijetí se snížila na 15 dní.

Jeden příklad z praxe: SpaceX původně plánovalo start mise Zuma z rampy LC-39A, ale po statickém zážehu došlo k přesunu startu na rampu SLC-40. I když se tato rampa nacházela jen o několik kilometrů vedle, SpaceX muselo žádat o nové startovní povolení. SpaceX tedy prostřednictvím Caryn Schenewerk navrhlo přezkoumat a upravit tento proces tak, aby pod jednu startovní licenci spadala i možnost vynést náklad z libovolné rampy. 

Co se týče druhého hlavního problému, nutnosti integrace startů s řízením leteckého provozu, k tomu Caryn Schenewerk navrhla možnost integrovat telemetrii Falconů 9 a Heavy se systémem řízení leteckého provozu. To by umožnilo dramaticky zredukovat velikost uzavřených oblastí během startu (v době startu rakety je v letovém koridoru rakety z bezpečnostních důvodů vytvořena bezletová zóna). Falcon 9 danou oblast opustí v čase kratším než 90 sekund, jenže provoz letadel je na základě regulí FAA často omezen třeba i stokrát déle (vzpomeňte na startovní okno a jeho délku). V době čekání na start Falconu Heavy jeho několikahodinový odklad ovlivnil 515 letů a průměrný čas zpoždění na jeden let byl 8 minut. Úžasné animované znázornění dopadu této uzavírky letového prostoru najdete v článku na Washington Post.

Caryn Schenewerk zmínila na kongresovém jednání ještě několik zajímavých bodů. V průběhu let klesl podíl amerických nosičů na komerčním vynášení družic ze 100 % v roce 1980 na 0 % v roce 2010. Naproti tomu se od nástupu SpaceX z této společnosti stal největší poskytoval startovních služeb na světě. Jen za rok 2017 provedlo SpaceX 18 startů, z čehož 12 startů vyneslo komerční družice. Zmiňovala též, že na rok 2018 přitom SpaceX plánuje zvýšit tento počet o 50 %. A pokud má společnost udržet startovní tempo jednoho startu každých 14 dní či ho dokonce do budoucna ještě zkrátit, flexibilita startovních licencí je něco, co tuto kadenci může výrazně podpořit. (Zde je nutné si uvědomit, že byla polovina roku 2018 a SpaceX v té době již uskutečnilo jedenáct startů a dvanáctý měl proběhnout za několik dní. Nebylo tedy divu, že se hovořilo o tak výrazném nárůstu.)

Aby FAA vyhověla prezidentskému únorovému termínu, zahájila její Kancelář pro komerční kosmickou dopravu (FAA’s Office of Commercial Space Transportation) ve spolupráci s výše zmíněnými komerčními subjekty a dalšími federálními agenturami včetně USAF a NASA práci na tom, aby do 1. února 2019 mohla předložit návrh budoucích předpisů. Jak můžete sami vidět, problémů, se kterými se potýkají američtí poskytovatelé startů, je totiž poměrně dost a je nutno je nějakým způsobem řešit.

Dosavadní práci tohoto úřadu je možno shrnout slovy jejího dočasného zastupujícího administrátora pro komerční kosmickou dopravu Kelvina Colemana, která pronesl v říjnu 2018: „Jedná se o pravděpodobně nejagresivnější snahu o úpravu tvorbu pravidel za celou mou kariéru. Tato práce zahrnuje konsolidaci a revizi čtyř různých částí stávajících předpisů, včetně samostatných předpisů pro znovupoužitelné nosiče a rakety na jedno použití. Tyto předpisy plánujeme sloučit do jednoho. Chceme přejít od normativních předpisů do režimu založeného na výkonnosti, který umožní průmyslu inovovat.“

FAA také pro tento účel zřídila poradní komise pro letecká pravidla (Aviation Rulemaking Advisory Committees – ARAC), které spolu se zástupci průmyslu mají zjistit, které předpisy a regulace bude nutno revidovat. FAA také jedná se zástupci USAF a NASA o možnosti ustavení „jednotného federálního úřadu“, který by dohlížel na všechny federální kosmodromy a zajistil jednotnost předpisů, tedy něco, po čem zástupci průmyslu volají.

Situace nejdříve vypadala docela idylicky, ale zasedání Poradního výboru FAA pro kosmickou komerční dopravu (COMSTAC) tuto idylu výrazně narušilo. Konalo se ve dnech 31. 10. – 1. 11. 2018, a zúčastnila se ho i ministryně dopravy Elaine Chao. Dozvěděli jsme se na něm další „novinky“. Elaine Chao ve svém projevu ujišťovala, že nová pravidla budou skutečně revoluční a velmi zatraktivní americké nosiče pro celý globální trh. Kelvin Coleman k tomu dodal, že se podle něj při tvorbě nových pravidel pohybují doslova raketovou rychlostí ve srovnání s běžnými několikaletými procesy tvorby nových pravidel. Všichni tito vystupující na zasedání samozřejmě nezapomněli zdůraznit, že prezidentský výnos hodlají splnit, i když jim tehdy do 1. února 2019 chyběly už jen tři měsíce.

Pokud jste ovšem čekali, že zde bude představen nástin nových pravidel, nejste sami. Rovněž někteří členové COMSTACu a zástupci průmyslu vyjádřili velké zklamání nad nedostatkem jakýchkoliv podrobností o navrhovaných změnách pravidel. Můžeme zde doslova citovat slova Bretta Alexandera, ředitele pro obchodní rozvoj firmy Blue Origin: „Chci vyjádřit velké znepokojení nad tím, jak FAA postupuje vzhledem k blížícímu se prezidentskému termínu.“ Zmiňoval nedostatek vzájemné komunikace a transparentnosti mezi FAA a průmyslem a hlavně COMSTACem. Podle něj se zkrátka a dobře FAA prostě rozhodla, že se o tyto informace nepodělí. Zástupkyně Kelvina Colemana k tomu prohlásila, že vzhledem k šibeničnímu termínu nebyl ani čas vzít do úvahy připomínky ARAC.

Náladu celého zasedání se pokusil uklidnit i Kelvin Coleman: „Chápeme, že lidé chtějí vidět, co děláme. Víme o tom a neignorujeme to. Chci skoro říct, důvěřujte nám. My se snažíme to udělat nejlépe, jak můžeme. Chci vás tedy požádat o laskavost, prostě nám důvěřujte, za tři měsíce uvidíte.“ Vypadá to tedy, že se FAA ze všech sil snaží splnit prezidentský termín a ač obvykle nebývám zastáncem byrokratických molochů, zde asi budu souhlasit s Kelvinem Colemanem. Jejich úkolem je vypracovat návrh nových pravidel v prezidentem stanoveném termínu. Na zapracování návrhů a připomínek COMSTACu a ARAC bude času dost po jeho zveřejnění. Zaujetí Mika Pence i Donalda Trumpa ohledně americké dominance v kosmickém prostoru se mi zdá totiž upřímné a nemyslím si, že by se tito dva spokojili s polovičatými opatřeními.

Původní termín 1. února se však nestihl primárně kvůli tomu, že chod všech federálních amerických institucí byl omezen rozpočtovým provizoriem, které nastalo 22. prosince 2018 a bylo dočasně ukončeno 26. ledna 2019. Wayne Monteith z FAA 12. února slíbil, že návrh nových providel bude vydán do konce března. Dodal, že následně bude dost času na to, aby všichni podali své případné připomínky.

Na samotný závěr článku stojí za to uvést existující příklad toho, jak úřad FAA firmám usnadňuje život už dnes. Existují totiž dlouhodobé startovní licence, které jsou plošně platné pro určité typy startů, u nichž pak není potřeba individuální licence. SpaceX má takovýchto licencí hned několik a jsou platné na 5 let. Každá z nich umožňuje raketám Falcon startovat z jedné rampy s určitým typem nákladu. SpaceX tedy má licenci pro rampu SLC-4E, která firmě umožňuje vynášet komunikační družice na nízké polární dráhy a provádět související předstartovní přípravy. Dále má SpaceX dvě licence pro každou z floridských ramp SLC-40, LC-39A. Jedna licence je pro starty zásobovacích Dragonů na ISS a druhá pro klasické komunikační družice. Některé speciální náklady ale přesto vyžadují individuální povolení. Tak tomu bylo například u výše zmíněné tajné mise Zuma, u které pak kvůli přesunu startu na jinou rampu muselo dojít k vydání zcela nové povolenky.

Možná právě tyto dlouhodobé povolenky by mohly posloužit jako předloha pro budoucí startovní licence FAA a FCC. Podáte si žádost, obdržíte startovní licenci na pět let a pak již jen po přidělení startovního okna odpalujete rakety s nákladem na jejich oběžné dráhy. Oproti tomu je dnes pro každý start potřeba individuální licence FCC a její vyřízení trvá několik dlouhých týdnů.