Ohlédnutí za Crew-1, první ostrou misí SpaceX s astronauty, která se po startu potýkala s problémy

Nastává povánoční doba, kdy se všichni radujeme z nových dárků a začínáme se těšit na silvestrovské oslavy. Při té příležitosti jsme se proto rozhodli poněkud zavzpomínat a vrátit se se o několik let zpět, do doby, kdy SpaceX provedlo svou první ostrou misi s astronauty pod názvem Crew-1. V první části článku dáme slovo prvnímu neamerickému astronautovi, který letěl v lodi Crew Dragon, abychom si následně připomněli některé problémy, které se při této misi vyskytly.

Kosmickou loď Dragon provozuje firma SpaceX už řadu let. Prvního startu se dočkala v roce 2010 a od té doby sloužila jako zásobovací loď pro Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Během této doby loď dostala také řadu úprav, které souvisely s její modifikací na loď určenou k dopravě lidské posádky a které následně vyústily v to, že od roku 2020 slouží její modernizovaná verze Crew Dragon k dopravě astronautů na ISS. Patrně si každý z vás pamatuje jména prvních astronautů, kteří v lodi Crew Dragon uskutečnili její průkopnickou misi. Možná si však již nevzpomenete na jméno prvního neamerického občana, který se v této lodi vydal na ISS. Šlo o japonského profesionálního astronauta jménem Sóiči Noguči, který letěl na ISS jako člen misi Crew-1 v listopadu 2020. Od té doby uplynuly sice již tři roky, přesto se domníváme, že některé jeho komentáře týkající se přípravy na tento let vám přijdou zajímavé.

Několik dní po startu mise Crew-1 vyšel totiž na serveru Spaceflight Now rozhovor s tímto japonským kosmonautem a my bychom zde rádi představili některé jeho drobné postřehy týkající se tehdy nového kosmického skafandru SpaceX a lodi Crew Dragon. Sóiči se po dlouhých letech stal třetím členem velice elitního klubu astronautů, kteří letěli ve třech různých kosmických lodích, a tak může srovnávat kvalitu a vlastnosti kosmických skafandrů, které byly používány v raketoplánech, ruských lodích Sojuz a v nejnovějším Crew Dragonu.

Dle Sóičiho jsou skafandry SpaceX od ostatních dvou poněkud odlišné. Dobré na nich je to, že jsou jednoduché, což znamená, že jsou velmi lehké a je na nich méně míst, která mohou selhat. Jejich jednoduchost je ovšem i jejich nevýhodou. Na rozdíl od skafandrů amerického raketoplánu či lodi Sojuz je totiž velmi obtížné je odtlakovat. Ať už tak nebo tak, Sóiči končí svůj komentář o skafandrech smířlivě, dle něj mají dobrý design a celkově jsou krásné. Sóiči navíc během svého pobytu na ISS natočil několik videí, která podrobně představují skafandr SpaceX a demonstrují jeho oblékání.

Dalším tématem, které v rozhovoru Sóiči nakousl, byl výcvik v kosmické lodi Crew Dragon. Sóiči se spolu se svým záložníkem, Kóičim Wakatou, se při něm stali prvními neamerickými astronauty, kteří podstoupili výcvik v lodi SpaceX. Ve všech možných ohledech přitom naráželi na regulační režim ITAR (International Traffic in Arms Regulations), který omezuje a kontroluje vývoz obranných a vojenských technologií za účelem ochrany národní bezpečnosti USA. Oba jsou cizí státní příslušníci, takže předpisy omezující přístup k raketovému či satelitnímu hardwaru a technickým výkresům platily i pro ně. Sóiči se stejně jako jeho kolega nesnažil být špiónem, ale rozhodně chtěl být považován za právoplatného člena posádky. A chtějte v takové situaci po někom schéma, nákres či jakýkoliv papír. Sóiči ale nebyl v této situaci nováčkem, podobnou zkušenost prožil již během příprav na svůj let lodí Sojuz. Nicméně ruská příprava byla dle něj jednodušší. Ruská strana má totiž za sebou již bohaté zkušenosti se zaučováním cizinců na pilotáž kosmické lodi Sojuz. Všechno tohle se právě SpaceX muselo během výcviku obou Japonců naučit, neporušit platné předpisy a zároveň vycvičit dobré členy posádky pro Crew Dragon.

Přestože byla posádka Crew-1 perfektně připravená a nejinak tomu bylo i v případě kosmické lodi Crew Dragon, už během prvních hodin pobytu na oběžné dráze se v lodi vyskytly hned dva problémy. První souvisel s vyhříváním palivových nádrží, které je nutno během letu udržovat na pracovní teplotě. Tehdy se však stalo, že hned tři ze čtyř ohřívačů se vypnuly kvůli vysokým hodnotám odporu. Bylo tedy důležité celý problém rychle vyhodnotit a zjednat nápravu. To se SpaceX podařilo a navrhlo softwarovou úpravu, kterou NASA schválila. Opravný balíček byl nahrán do palubního počítače a celý problém byl během několika hodin vyřešen. O co šlo? Celý systém měl velmi úzce nastavené teplotní tolerance a právě ty způsobily vypnutí ohřívačů. Na tomto místě je nutné říct, že teplota paliva ani okysličovadla nikdy neklesla pod 24 °C, což je dostatečně vysoko nad nejnižší povolenou teplotou 16 °C.

Druhý problém, který se během prvního letu lodi C207.1 Resilience vyskytl, se rovněž týkal řízení teploty, tentokrát však nikoliv v palivových nádrží, ale v samotné kabině. Kabina má dva nezávislé okruhy A a B. Ty jsou ještě rozdělené na další segmenty oddělené mezi sebou ventily. Když se celý systém testoval na Zemi, měly kapaliny ve všech segmentech a okruzích stejnou teplotu, protože teplota okolí byla stejná. V kosmickém prostoru je tomu jinak, protože každá část lodi je vystavena jiným podmínkám. Když se potom ventily otevřou, vlivem odlišných teplot dojde k drobnému tlakovému spádu, který je vyhodnocen jako závada a řízení teploty převezme záložní okruh. Tentýž problém se vyskytl už při misi DM-2, nicméně tehdy nebyl tak výrazný, takže k přepnutí na zálohu nedošlo. V čem byl tedy problém? Prakticky šlo o totožnou závadu jako v případě vyhřívání nádrží, příliš úzké teplotní tolerance. Jde o typ závady, který nelze na Zemi správně otestovat a vyskytuje se hlavně u nových a málo odzkoušených lodí. Oficiální místa obě závady nevyhodnotila jako nikterak vážné, v podstatě šlo pouze o malé anomálie.

Přispějte prosím na provoz webu ElonX, aby mohl nadále zůstat bez reklam. Podpořte nás pomocí služby Patreon či jinak a zařaďte se tak po bok ostatních dobrodinců, kteří už finančně přispěli. Děkujeme!