Neuralink pod lupou #11: Jak si neurální rozhraní představují autoři sci-fi knih

Elon Musk se nikdy netajil tím, že inspiraci k nejednomu ze svých projektů našel ve vědeckofantastické literatuře. A není sám. Mnoho vynálezů v historii vzniklo díky tomu, že se jejich tvůrci nechali inspirovat tím, co vymysleli autoři vědeckofantastické literatury nebo filmů. Představme si pro zajímavost několik takto vzniklých vynálezů, které mají nějakou souvislost s neurálními interfejsy nebo umělou inteligencí:

• Inteligentní asistent typu Alexa nebo Siri se objevil už v roce 1968 v knize a filmu 2001: Vesmirná odysea spisovatele A. C. Clarka a režiséra Stanleyho Kubricka.
• Ve filmu 2001: Vesmírná odysea byly vůbec poprvé k vidění také tablet a hlasové ovládání počítače.
• S rozšířenou realitou poprvé přišli autoři filmu Návrat do budoucnosti II z roku 1989.
• Autonomní automobil se poprvé objevil ve filmu Total Recall v roce 1990.
• Ovládaní počítače gesty jsme poprvé mohli vidět ve filmu režiséra Stevena Spielberga Minority Report v roce 2002.

Koncept autonomního taxi podle filmu Total Recall:

V posledních letech se dokonce objevil zajímavý fenomén – předpovídání budoucích výrobků a služeb na objednávku. Jak píše například autor tohoto článku: „Světové značky si platí sci-fi autory, aby jim předpověděli budoucnost.“ Firmy jako SciFutures nebo Experimental Design se snaží odhadnout, jak by mohlo vypadat odvětví klienta v budoucnosti a ten potom může svoje inovace orientovat v podaném směru.

Nejsem si úplně jistý, jestli se dá přímo říci, že neurální rozhraní byla předpovězena autory sci-fi. Zřejmě poprvé se koncepce mozkových interfejsů v literatuře objevily v roce 1957 v románech Isaaca Asimova a Poula Andersona. Počátky seriózního výzkumu neurálních interfejsů se datují do 70. let 20. století. Čili zdá se, že autoři science fiction zde skutečně předpověděli jejich vznik. Na druhou stranu elektroencefalografie (EEG) jako jedna z potenciálních metod fungování mozkových rozhraní, byla vynalezena již v roce 1924, tedy více než 30 let před napsáním knih Asimova a Andersona.

Pokud vás zajímá, kde hledal Elon inspiraci pro založení Neuralinku, a jak si budoucnost neurálních rozhraní představovali a dále představují autoři science fiction, máte spoustu možností. Téma neurálních interfejsů bylo mnohokrát zpracováno v literatuře, filmech a v seriálech. Pokusím se zde představit některé z nich a u těch známějších nebo zajímavějších popsat, o co v nich jde a jaká je jejich koncepce neurálních rozhraní (samozřejmě bez prozrazení detailů příběhu). Některé z níže představených děl určitě znáte, ale možná jste si v některých případech ani souvislost s Neuralinkem neuvědomili. V tomto článku se zaměříme na literaturu a v příštích na filmy a seriály.

Poul Anderson: Call Me Joe (1957)

Wikipedia (kniha) | Wikipedie (autor) | ČBDB (autor)

Call Me Joe je novela Poula Andersona, která byla poprvé publikována v americkém vědecko-fantastickém magazínu Astounding Science Fiction. Autor v ní představuje pravděpodobně vůbec první koncepci neurálního interfejsu v jakékoliv tvorbě science fiction. Novela bohužel nikdy nevyšla v češtině. Příběh pojednává o průzkumu povrchu planety Jupiter s využitím umělých forem života ovládaných na dálku. Anderson zde rozvíjí osudy muže paralyzovaného od pasu dolů, který dálkově řídí umělé tělo. Kniha natolik připomíná film Avatar režiséra a scénáristy Jamese Camerona, že se po uvedení filmu na režiséra snesla z tohoto důvodu i určitá kritika.

Ovládání něčeho nebo někoho myšlenkami na dálku je jakousi vědeckou formou telekineze. S trochou nadsázky by se dalo říci, že to je možné už nyní. Na YouTube můžete zhlédnout videa pacientů se systémem BrainGate, kteří myšlenkami ovládají robotické paže. Elon na prezentaci potvrdil, že v laboratoři Neuralinku pokusné opice ovládají „myšlenkami“ počítač. Zdá se, že je jen otázkou času, kdy někdo sestrojí myšlenkami ovládaného robota, tedy jakéhosi avatara.

Isaac Asimov: Profession (1957)

Wikipedia (kniha) | Wikipedie (autor) | ČBDB (autor)

Povídka Profession od Isaaca Asimova rovněž vyšla poprvé v magazínu Astounding Science Fiction a to přesně 3 měsíce po uvedení Call Me Joe od Poula Andersona. Asimov zde představuje centralizovanou pozemskou společnost, vychovávající své děti jako profesionály různých oborů za použití systému nahrávání vědomostí a schopností, který funguje díky neurálním interfejsům. Země poté těmito profesionály zásobuje ostatní planety Sluneční soustavy. Profese každého jedince je diktována fyziologickou analýzou mozku, lidé tedy nemají možnost výběru svého povolání. Nejlepší jedinci pak spolu soupeří v jakýchsi vědomostních olympijských hrách a vítězové jsou prodáváni do planetárních kolonií za nejvyšší ceny. Zůstat na Zemi znamená porážku.

Tato dost děsivá vize budoucnosti je určitě zajímavá. Neuralink je samozřejmě na počátku vývoje svého systému, ale rozhodně by mě zajímalo, zda si Elon a jeho vědecký myslí, že pomocí jejich zařízení bude někdy možné bezprostřední nahrávání vědomostí do mozku.

Michael Crichton: Člověk na konci (1972)

Wikipedia (kniha) | Wikipedie (autor) | ČBDB (autor) | ČBDB (kniha)

Román Člověk na konci Nejprve vyšel po částech v americkém magazínu Playboy, poté byl vydán knižně a později i zfilmován. Odehrává se celý během pěti dnů v roce 1971. Rozvíjí příběh muže, který po automobilové nehodě trpí neurologickými problémy, které u něj vyvolávají epilepsii, násilné chování a ztráty paměti. Je proto ideálním kandidátem pro experimentální implantaci speciálního mozkového neurostimulátoru. Jde o zařízení, které má 40 elektrod implantovaných do mozku a je napájeno plutoniovým článkem, který je voperován do ramene. Po implantaci vědci zjistí, že stimulace elektrod vyvolává u pacienta příjemné reakce podobné sexuální rozkoši. Dokonce se ukáže, že sám začíná vyvolávat epileptické záchvaty, aby stimulátor aktivoval.

Myslím, že využití neurálních interfejsů pro podobné účely není vůbec daleko. Na prezentaci technologie Neuralinku několikrát zaznělo, že zařízení bude pravděpodobně možné využít pro podobné účely.

Ian M. Banks, cyklus Kultura (1987–2012)

Wikipedia (cyklus) | Wikipedie (autor) | ČBDB (autor)

Série Iaina Bankse o Kultuře byla zřejmě největší inspirací Muska pro projekt Neuralinku. Sám Elon často používá Banksovo označení „neural lace“ (neurální tkanina nebo krajka) pro pokročilý neurální interfejs, který se snaží vyvinout.

Cyklus Kultura má deset částí, které vznikaly v letech 1987 až 2012. Popisuje život v galaxii, ve které zuří válka mezi Kulturou a Idirskou říší. Civilizace Kultury žije bez omezení jakýchkoliv zdrojů, její jedinci jsou prakticky nesmrtelní a vše řídí umělá inteligence. Tato kultovní série má mnoho fanoušků a na internetu i svou rozsáhlou encyklopedii, ve které se nachází rovněž článek o neural lace. Tento neurální interfejs má následující možnosti:

• ovládá některé tělesné funkce nositele
• umožňuje přímou bezdrátovou mezimozkovou komunikaci
• může vytvářet virtuální realitu v mozku nositele
• zlepšuje paměť
• může vytvářet virtuální oční displej
• je používán pro připojení k počítačům a různým přístrojům, které pak představují jakési umělé části těla nositele
• je implantován pomocí takzvaného semínka a vyvíjí se společně s nositelem
• může být odstraněn z mozku, ale trvá to dlouho
• může být zhackován, čímž útočník získá kontrolu nad tělem nositele

Banksův neural lace je tedy značně pokročilým neurálním interfejsem, ale neumožňuje ještě zdaleka vše, o čem byla řeč v jednom z našich předchozích článků o budoucnosti rozhraní.

Pro zajímavost ještě uveďme, že Elonova slabost pro tvorbu Bankse byla známa už před založením Neuralinku. Dvě autonomní lodě flotily SpaceX, které zajišťují přistávání prvních stupňů raket Falcon na moři, dostaly své názvy podle lodí Kultury z románu Hráč (angl. The Player of Games). Jde o lodě Of Course I Still Love You (OCISLY) a Just Read the Instructions (JRTI). V roce 2018 Elon na Twitteru oznámil, že SpaceX plánuje přidat ještě jednu loď, jejíž název A Shortfall of Gravitas rovněž pochází z tvorby Bankse. Ovšem vzhledem k tomu, že od té doby uplynuly už dva roky a loď JRTI mezitím změnila přístav a kotví teď společně s OCISLY na východním pobřeží, SpaceX možná změnilo plány.

Arthur C. Clarke: 3001: Poslední vesmírná odysea (1997)

Wikipedie (kniha) | Wikipedie (autor) | ČBDB (autor) | ČBDB (kniha)

Román 3001: Poslední vesmírná odysea zakončuje geniální čtyřdílnou sérii jednoho z nejlepších autorů science fiction A. C. Clarka. Kniha vypráví příběh Franka Poola, který byl v prvním díle série zabit počítačem HAL 9000. Jeho mrtvé tělo nalezne v roce 3001 ve vesmíru vyspělá mimozemská civilizace, přivede ho zpět k životu a vrátí na Zemi, kde se seznamuje se společností, která je vyspělejší o 1000 let. Jednou z jejích technologických vymožeností, je neurální rozhraní zvané BrainCap (česky cosi jako mozková čepice). Clarkovo zařízení vypadá jako kovová elektronická čapka nebo přilba a umožňuje:

• propojení s počítači o neomezeném výpočetním výkonu
• internetovou multimediální telepatii
• ovládání různých zařízení myšlenkami
• bezprostřední sdílení symptomů nemocí lékařům
• neschopnost lhát (například před soudem)
• okamžité učení (přenos vědomostí přímo do mozku)
• detekci a léčbu mentálních onemocnění

BrainCap tedy myslím velmi připomíná to, o co jde Muskovi s Neuralinkem. Podle mě dokonce ještě lépe než rozhraní Bankse. A. C. Clarke v roce 2001 odvážně předpovídal, že podobný systém bude vynalezen kolem roku 2025.

Richard K. Morgan, série Takeshi Kovacs (2002–2005)

Wikipedia (série) | Wikipedia (autor) | ČBDB (autor) | ČBDB (série)

Sérii o Takeshi Kovacsovi zřejmě budete znát spíše pod názvem Altered Carbon, což je první kniha cyklu a také název seriálu z produkce Netflixu. První díl v češtině vyšel pod názvem Půjčovna masa, druhý jako Zlomení andělé a třetí jako Probuzené běsy. Série vypráví o světě, ve kterém jsou běžné přenosy vědomí z těla do těla, což poskytuje určitou formu nesmrtelnosti.

Rozhraní, která to umožňují, mají formu jakéhosi malého disku, který je v dětství implantován všem lidem do páteře. Lidská osobnost se všemi prožitky a zkušenostmi je zapisována na disk. Interfejsy neslouží ke komunikaci, pouze k zápisu osobnosti. Pokud člověk umírá, jeho osobnost je zkopírována do jiného těla. Pokud je disk zničen, člověk umírá permanentně. Jen nejbohatší lidé mají možnost zálohovat data z disku na dálku, čili jejich osobnost může být obnovena i po zničení disku.

Nesmrtelnost a přenos osobnosti jsou jistě samy o sobě dost silným tématem pro celou sérii, ale z hlediska funkčnosti neurálních rozhraní je Altered Carbon dost nedotažený. Nejsem si ani tak docela jistý, jestli zde vůbec můžeme mluvit o neurálním rozhraní v pravém smyslu slova. Už to, že disky nejsou připojeny k internetu a jejich vzdálené zálohování si mohou dovolit jen nejbohatší lidé, je pro mě nesmysl.

Rafał Kosik: Mars (2003)

Wikipedia (autor) | ČBDB (autor)

Román Mars autora Rafał Kosika si bohužel nepřečtete, pokud neumíte polsky, protože to je jediný jazyk, ve kterém vyšla. Musím ji ovšem uvést v tomto výčtu, protože mě v mnohém inspirovala. Spousta tvrzení z předchozího článku o nebezpečí pokročilých neurálních rozhraní, vychází z toho, o čem píše Kosik. Musím se přiznat, že knížka jako celek se mi příliš nelíbila, ale to jak autor v poslední části popisuje neurální rozhraní a jeho důsledky, je opravdu geniální.

Rozhraní Kosik nazývá „Komplant“. Jde o zařízení, které v knize v roce 2340 má na Marsu každý. Komplant je nepřetržitě připojen k internetu a jeho nedílnou součástí je umělá inteligence. Umí prakticky vše, o čem jsem psal v článku Neuralink pod lupou #10, kromě digitálního přesunu osobnosti. Může tedy kompletně ovládat tělo nositele, stejně tak i jeho myšlenky nebo osobnost. Může také vytvářet virtuální realitu v jeho hlavě.

Nejlepší na Kosikově románu je to, že výborně popisuje nebezpečí, jaká Komplant představuje. Jde zejména o následující hrozby:

• hackovatelnost – hlavní hrdina má nainstalované 3 firewallové agenty, které neustále pročesávají celého Komplanta
• ztráta reality – hrdina postupem času vůbec není schopen rozlišit, co je reálné a co se děje jen v jeho hlavě
• život ve virtuální realitě – lidé používají Komplanty jako automatické ovladače svého těla a uzavírají se v nereálném světě ve své hlavě, kde můžou být kýmkoli chtějí
• ztráta kontaktu mezi lidmi – virtuální realita jim zdánlivě dává mnohem více než reální lidé
• neurální kriminalita – hackeři vyhledávají v síti jedince těsně před smrtí a z jejich Komplantů pak provádí své útoky, po smrti napadené oběti není možné hackera zpětně vystopovat
• agresivní rozšířená realita – každý člověk vidí úplně jinou realitu podle svého nastavení
• neuronarkomanie – závislost na permanentní extázi produkované Komplantem

Jak říká Valerie, jedna z postav románu: „Předstírat se dá cokoliv, ale skutečný život je dnes jedinou opravdovou hodnotou.“ Myslím, že tohle je jeden z románů, které by si měl přečíst Elon Musk a všichni, kteří se jakýmkoliv způsobem podílejí na vývoji nějakého neurálního rozhraní.

Ramez Naam, trilogie Nexus (2012–2015)

Wikipedia (série) | Wikipedia (autor)

Ramez Naam je americký spisovatel a futurolog, který píše nejen beletrii, ale také vydal dvě populárně-vědecké publikace zabývající se budoucností lidstva. Jeho románová trilogie se odehrává v roce 2040 a líčí osudy vědce, který pracuje na  vývoji nelegální experimentální nanodrogy Nexus, která umožňuje programování mozku a jeho propojení s počítači a jinými lidmi. Interfejs Nexus tedy připomíná technologii „neural dust“, o které jsme psali v článku Neuralink pod lupou #7.

Nechci zde vůbec hodnotit Naamovu trilogii, protože jsem ji nečetl, ale zaráží a štve mě zde jedna věc. Předpoklad toho, že neurální interfejs vynalezl sám nějaký geniální vědec někde ve svojí laboratoři, maximálně s pomocí několika svých kolegů. Romantické časy garážových vynálezců máme už dávno za sebou. Komplexnost podobných systémů zcela vylučuje to, že by něco podobného mohl vyvinout nějaký šílený vynálezce. Podobné věci se hodí tak akorát do nějakých marvelovek, ne do seriózní vědecko-fantastické literatury. Dnes takto komplikované technologie vyvíjejí sto- nebo tisícičlenné týmy spolupracujících odborníků v laboratořích, univerzitách a firmách po celém světě. Chcete-li vyvinout neurální interfejs, musíte mít celou řadu specialistů z oboru elektroniky, robotiky, materiálového inženýrství, miniaturizace, metalurgie nebo biochemie. K tomu potřebujete armádu programátorů a specialistů na počítačový hardware a vývoj čipů. Pak taky tým z oborů medicíny – neurology, neurochirurgy, specialisty na neurozobrazování, laboratorní odborníky, veterináře a jiné. No a také potřebujete spoustu místa a infrastruktury v laboratořích pro vývoj součástek a laboratorní testy. To všechno samozřejmě stojí nemalé peníze, čili by se hodil taky nějaký ten investor.

Se vší úctou k šíleným vědcům, tohle není něco, co by zvládl jeden člověk.

Poznámka autora: Tento výčet románů a povídek, ve kterých významnou roli hraje nějaká forma neurálního rozhraní, nejspíš není kompletní. Víte-li o nějakých dalších zajímavých dílech z této kategorie, podělte se o ně v komentářích pod článkem.

< Předchozí část

Následující část >

Předchozí články ze série Neuralink pod lupou:

• #1: Seznamte se s Neuralinkem
• #2: Prezentace prototypu implantovatelného čipu N1
• #3: Jednotlivé komponenty prototypu N1
• #4: Klíčové osobnosti Neuralinku
• #5: Historie mozkových rozhraní
• #6: Současnost mozkových rozhraní
• #7: Konkurenční projekty
• #8: Budoucnost neurálních rozhraní
• #9: Nebezpečí neurálních rozhraní, část 1.
• #10: Nebezpečí neurálních rozhraní, část 2.