Má smysl utrácet za lety do kosmu?

Obyčejní lidé si Elona Muska představují jako pana miliardáře, který se jednoho rána probudil a řekl si: „Co tak ještě nemám? Aáá raketu.“ Ať už to ve skutečnosti bylo jakkoliv, faktem zůstává, že ve společnosti silně rezonuje povědomí, že hrstka nejbohatších lidí vlastní větší majetek, než má většina ostatních, a panuje názor, že tito lidé nebo jejich firmy mají takzvanou společenskou zodpovědnost, čili že by svého bohatství a vlivu měli využívat ve prospěch celého lidstva. Dělají tedy Elon Musk a Jeff Bezos dobře, když se vrhli na vývoj raket, místo aby se snažili nakrmit hladové a pomoci bídným?

Na úvod je nutné poctivě přiznat, že výzkum vesmíru je zatraceně drahá záležitost. Vlastní vesmírný program si mohou dovolit pouze velké země nebo celky jako USA, Čína, Evropa, Japonsko, Rusko, Indie a i pro ty je to tak náročné, že místo aby mezi sebou soutěžily o prvenství, jak bylo zvykem za studené války, raději pro své projekty hledají mezinárodní partnery, s nimiž by se podělily o náklady. Dobře známým příkladem této spolupráce je kosmická stanice ISS, na jejíž stavbě se podílely Spojené státy, Rusko, Evropa, Kanada a Japonsko. Náklady na stavbu a provoz ISS se odhadují na více než 160 miliard dolarů, což, jak asi každý uzná, je astronomická suma, která vzbuzuje otázku, zda to za to stálo. Ale ani účet za ISS není rekordní, ještě velkorysejším podnikem byl americký program Apollo, na který jen v roce 1966 šlo téměř 4,4 % amerického rozpočtu. To by v dnešní době bylo nemyslitelné, ale tehdy byla jiná situace. Pojďme si ji pro lepší pochopení připomenout.

Spojené státy a Sovětský svaz v polovině minulého století oznámily své záměry vypustit k příležitosti akce Mezinárodní geofyzikální rok, konané v létě 1957, první umělou družici Země. Západní novináři sovětské prohlášení brali jako propagandu, o to větší bylo překvapení, když v říjnu 1957 Sověti slib dodrželi. Pípání Sputniku 1 zachytily i pozorovací stanice sítě Minitrack, které byly dokončeny čtyři dny předtím pro sledování chystaného Vanguardu. Pocity šokovaných Američanů vystihuje společná fotka amerického a ruského vědce s popiskem „Blagonravov utěšuje“. A mělo být hůře. Další rána prestiži technologicky nejvyspělejší země světa přišla jen o pouhý měsíc později. Do vesmíru letěla druhá družice, jenže opět sovětská, a tentokrát i se psem (bohužel ruským). V prosinci konečně došlo na americkou odpověď. Z Floridy startovala raketa s družicí Vanguard 1, úspěch se ale nekonal. Raketa pár sekund po zážehu explodovala před objektivy televizních kamer a Vanguard byl novináři překřtěn na Kaputnik. Ponížení bylo dokonalé. Američané se nakonec své první družice přece jen dočkali, ale museli spolknout další hořkou pilulku – raketa, která vynesla družici Explorer, nebyla tak úplně americká, za jejím vývojem stál tým zajatých německých raketových vědců v čele s bývalým důstojníkem SS. Soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem na poli raketové techniky pokračovalo a další velký triumf slavili znovu Sověti. 12. dubna 1961 se Jurij Alexejevič Gagarin stal prvním kosmonautem. Sovětská propaganda měla žně.

Tolik tedy psychologický nástin situace, která donutila americké politky mobilizovat vědecko-průmyslovou základnu a nasměrovat zdroje do programu Apollo. A co dnes? Kdo jen trochu sleduje dění v USA ví, že současná situace je zcela odlišná. Spojené státy se potýkají se zásadními vnitřními problémy (imigrace, rasové nepokoje, kriminalita, rychle rostoucí zadlužení atd.), které nepochybně povedou k tlaku na rozpočet, zvlášť pokud tyto problémy budou narůstat, což se dá očekávat. To ve svém důsledku možná ovlivní financování NASA, neboť když se má někde přidat, musí se někde ubrat. Lze však alespoň doufat, že se bude ubírat jinde; vždyť úspěchy NASA krmí americkou národní hrdost, a tak má velkou podporu politiků, médií i veřejnosti. Jenže také je pravdou, že Amerika se mění. Pryč jsou ty časy, kdy se s obdivem vzhlíželo k úspěšným. Naopak stále častěji, hlasitěji a důrazněji zaznívají sociální požadavky. To není atmosféra, ve které by se skvěle propagovaly velké kosmické projekty, jak je ostatně vidět na příkladu socialistické Evropy. Při vší úctě k evropským kosmickým úspěchům, a že jich vůbec nebylo málo, nelze než konstatovat, že ačkoliv ESA participuje skoro na všech významných amerických kosmických projektech (dokonce i na těch pro americkou kosmonautiku tak zásadních jako JWST nebo loď Orion, což jen dokládá obrovskou míru důvěry v evropskou technologickou vyspělost), tak její vlastní ambice jsou relativně skromné. S přihlédnutím ke svému rozpočtu mít vyšší ani nemůže. Z této zkušenosti vyplývá obava, že přenesení „evropských hodnot“ do americké rozpočtové politiky kondici NASA asi neposílí. Znamenalo by to tedy, že NASA hrozí léta hubená, a to právě když před ní leží nejambicióznější a nejnáročnější úkol v celé její historii – vyslat člověka na Mars.

Tahanice o peníze provázejí NASA neustále, to není nic nového, v minulosti však na všechny důležité projekty finanční prostředky dostala, ať stály, co stály. A stály hodně, stačí připomenout raketoplány, Hubblův teleskop nebo již zmíněnou ISS. Dokonce ani program Constellation de facto nebyl zrušen, spíše jen transformován a nyní už jako Artemis nenasytně polyká desítky miliard dolarů. S ohledem na měnící se postoj americké společnosti k sociálním problémům ale může být obhajoba tak vysokých nákladů v budoucnu složitější. Rozpočet NASA sice netvoří ani procento výdajů federálního rozpočtu, ba dokonce ani půl procenta, nicméně v absolutním vyjádření je to ohromná suma – pro rok 2022 má NASA přiděleno 24,7 miliardy dolarů. Za to by šlo například ulehčit životní podmínky běžencům na hranicích s Mexikem a ještě by zbylo na humanitární pomoc Jemenu. Proč to musí dostat NASA? Nejsou snad lidé důležitější? To je samozřejmě falešné dilema, ale jde o to, jak to vnímá veřejnost. Teď možná někdo namítne: „Jaké falešné dilema? Cožpak to není přesně takhle? Není snad pravda, že se odepřou peníze těm nejpotřebnějším, aby je prostřednictvím kontraktů s NASA dostali ti nejbohatší?“

Populární teorie hlásá, že vyspělé země spotřebovávají 90 % zdrojů, a že spravedlivé přerozdělení zdrojů by vyřešilo problémy lidstva pramenící z chudoby. Ačkoliv tato teorie působí rozumně, přesvědčivě a ušlechtile a nachází velký ohlas, trpí jednou drobnou vadou – nepotkává se s realitou. Vyspělé země nejsou bohaté proto, že mají přístup k více zdrojům, nýbrž proto, že tyto zdroje vytvářejí (například Izrael zúrodňuje poušť a pitnou vodu získává z moře), udržují a hospodárně s nimi nakládají. To je důvod, proč všechny pokusy o vybudování spravedlivější společnosti ztroskotaly na tom, že zdroje záhadně došly. Představa peněz jako bohatství je pak už úplně mimo. Hodnota peněz se neodvíjí od jejich nominální částky, peníze jsou pouze symbolem vyjadřujícím reálné hodnoty, které za nimi stojí – zboží, služby nebo nároky (např. pozemky). Oním tajemným zdrojem bohatství zkrátka je ekonomická aktivita. Je naprosto správné, když stát část daňových výnosů z ní použije k tomu, aby ulevil sociálně slabším, nutno si však uvědomit, že přerozdělováním bohatství se žádné další bohatství nevytvoří, k tomu jsou potřeba investice, zejména do vědy a vzdělání, neboť ty vedou k tvorbě produktů s vysokou přidanou hodnotou. Přidaná hodnota je zjednodušeně řečeno rozdíl mezi cenou surovin a cenou konečného výrobku, tedy cena zpracování. Pro stát je výhodné, když má co možná největší zpracovatelský průmysl, to se pak daní jedna radost. Nevýhodné naopak je exportovat suroviny a polotovary a zpátky importovat hotové výrobky. Stát se tím zbavuje ekonomické aktivity a chudne, což se v peněžním vyjádření projeví záporným saldem zahraničního obchodu, hotové výrobky jsou totiž dražší než suroviny. Teď už je snad jasnější, proč není úplně moudré všechno „spravedlivě“ rozdat chudým, na takovou politiku vždy paradoxně doplatili nejvíc právě oni! Úspěšní lidé, vedeni nemravnou ziskuchtivostí, peníze zpravidla investují a prozíravá vláda je v tom ještě všemožně podporuje, neboť to přínáší pracovní místa a prosperitu a v konečném důsledku i sociální smír.

A nyní už k samotné otázce smysluplnosti letů do vesmíru. V prvé řadě je potřeba si uvědomit, že peníze, které kosmické agentury utrácejí, nemizí ve vesmíru. Končí na účtech dodavatelských firem, a ty je použijí na výplatu svých zaměstnanců, na úhrady subdodavatelům a na investice do dalšího rozvoje. To je právě ta ekonomická aktivita, kterou stát tak pěkně umí zdanit. Tudíž se státu vyplatí do kosmonautiky sypat peníze, přestože jde o závratné sumy. Perfektním příkladem je SpaceX. Tato tehdy ještě neznámá firma byla po prvotních neúspěších s Falconem 1 prakticky před krachem. Naštěstí v té době od NASA získala v rámci programu COTS 400 milionů dolarů. Subvence byla samozřejmě důležitá pro SpaceX, neboť jí zajistila přežití a prostředky na vývoj rakety Falcon 9 a nákladní lodi Dragon, vyplatila se však i NASA. Nejen, že služby SpaceX jsou cenově nejnižší, ale zlevnit kvůli tomu musela i její konkurence. NASA tedy výrazně ušetřila. Ještě významnější je však celkový ekonomický přínos. Vývoj Falconu 9 a Dragonu a budování související infrastruktury pochopitelně nestály jenom těch 400 milionů dolarů. K nim je nutné ještě připočítat miliardy ze soukromých zdrojů. A rovněž se nesmí přehlédnout, že kromě investorů dokázala SpaceX přitáhnout také zákazníky, kteří do té doby dávali přednost evropským a ruským raketám (viz graf komerčních startů od M. Voplatky níže). Z toho americká ekonomika zase profitovala. NASA, povzbuzena tímto úspěchem, se rozhodla podle stejného scénáře podpořit i vývoj soukromých pilotovaných lodí pro dopravu astronautů na ISS. SpaceX z programu CCDev obdržela příspěvek 2,4 miliardy dolarů na vývoj svého Crew Dragonu. Za tu cenu se NASA zbavila problematické závislosti na Rusku v přístupu do kosmu. Podepsáním kontraktu si potom zajistila neslýchaně levné letenky – 55 milionů dolarů za osobu je skoro o polovinu méně, než požaduje Boeing nebo Roskosmos. Z ekonomického hlediska je však nejdůležitější to, že penízky zůstanou doma v Americe, kde je jim dobře. Zároveň se otevřelo nové a potenciálně výnosné odvětví – vesmírná turistika. ISS dosluhuje, ale lodě soukromých dopravců mohou létat dál s turisty, zázemí a know-how na to již díky NASA mají.

Příběh firmy SpaceX je důkazem, že ve vesmíru se dá úspěšně podnikat a že náklady vynaložené kosmickými agenturami mají návratnost. Stačí však pouhé ekonomické opodstatnění k vyslovení závěru, že dobývání vesmíru má smysl? Pro mnohé lidi jistě ano. Ostatně je veřejným tajemstvím, že politikům lobujícím za NASA nejde ani tak o výzkum vesmíru jako spíš o zachování pracovních míst v jejich státech. Ovšem byť je ekonomický přínos silným argumentem, nelze na výsledky nahlížet jen účetní optikou. Bylo by vskutku nešťastné, kdyby smyslem tak ohromného tvůrčího úsilí byla pouze honba za vyšším HDP. Co dalšího tedy průzkum vesmíru nabízí? Kosmické stanice, mezihvězdné sondy, pojízdní roboti na Marsu jsou bez nadsázky technické zázraky, nijak ale neumenší problémy, které máme tady na zemi. Pro aktivisty jsou naopak jenom projevem pýchy, která bude po zásluze potrestána („Good Night White Pride“). Nemají náhodou pravdu? Na světě přicházejí miliony lidí o obživu v důsledku změn klimatu, další miliony lidí umírají na nemoci, které neumíme léčit. Za těchto okolností se opravdu zdá účelnější investovat do enviromentálních projektů a vývoje léků než do nějaké stanice u Měsíce. Jenže ve skutečnosti by soustředění investic do nejprospěšnějších vědních oborů nemělo předpokládaný efekt. Ve vědě funguje jakási multidisciplinární symbióza, kdy posun v jedné oblasti ovlivní i ty ostatní; však si vzpomeňme, jakou revoluci spustil pokrok ve výpočetní technice. Co si ale slibovat od kosmonautiky, pokud odhlédneme od utopických vizí jako osídlování Marsu nebo těžby na asteroidech? To je velmi těžké předvídat. Ani Chruščov, když schválil vypuštění Sputniku, neměl tušení, co právě rozjel. Určitě se mu ani v nejdivočejších snech nezdálo o megakonstelacích zajišťujících globální pokrytí Internetem. Stejně tak ani my nejsme schopni odhadnout potenciál rodících se technologií.

Bylo by také chybou si myslet, že kosmické technologie mají uplatnění pouze ve vesmíru. Vynálezy jako aerogel nebo paměťová pěna a mnohé další mají běžné komerční využití. Kdybychom ekonomické výsledky programu Apollo hodnotili podle zisků z patentovaných inovací, tak bychom se dopočítali, že každý vložený dolar se vrátil minimálně pětkrát – to nejlépe vypovídá o míře využitelnosti. Kosmonautika však pomáhá i nepřímo: Například se dlouho nedařilo syntetizovat některé látky, jež jsou součástí lidského mléka. Jednalo se především o dvě polynenasycené mastné kyseliny s dlouhým řetězcem, DHA (kyselinu dokosahexaenovou ze skupiny omega-3) a ARA (kyselinu arachidonovou ze skupiny omega-6), které jsou klíčové pro zdravý vývoj mozku a očí. Absence těchto látek v kojenecké výživě byl problém, jenž přetrvával až do poloviny 90. let, kdy se na trh konečně dostaly první produkty, které již obsahovaly pomocí biotechnologie vytvořenou DHA, ARA a další doplňky. O tento průlom se zasloužila firma Martek Biosciences Corporation, již založili lidé, kteří předtím pro NASA v rámci programu CELSS (Closed Environment Life Support System) zkoumali možnosti kultivace mikroskopických vodních řas pro recyklaci odpadních látek na kyslík a živiny, a byli schopni tento výzkum sami dále rozvinout a komerčně uplatnit.

Na závěr jedna krátká osobní úvaha: V současnosti je proklamovaným nejvyšším veřejným zájmem hospodářský růst a politici se předhánějí v nápadech, jak ho co nejúčinněji stimulovat. Nepovšimnuto zůstává, že onen vzývaný hospodářský růst je pouze průvodním jevem něčeho mnohem významnějšího. Tím skutečným raketovým motorem, který nejen Elona Muska ale celou naši civilizaci dostal na vrchol, není orientace na spotřebu, nýbrž snaha a úsilí dosáhnout velkých cílů. Proto je důležité stále si klást výzvy. Jen tak je možné se vyhnout stagnaci a stát se inspirací pro příští generace.