Tohle jste viděl?

https://www.youtube.com/watch?v=IPukuYb9xWw

Nemám hlubší znalosti strojového učení, tak jen předám, co jsem viděl v pár videích.
Ta schopnost samostatně se učit tam je. Tesla si třeba odhadne vzdálenost popelnice na 25 metrů a když kolem ní projede, tak to porovná se skutečně ujetou vzdáleností a podle toho upraví parametry aby příště byl odhad přesnější a to zcela bez zásahu člověka.
Stejně tak třeba rozpoznávání objektů. Je tam ten začátek, kdy mu “rodiče – programátoři” ukážou mraky obrázků a řeknou třeba toto je značka stop a ten systém se už pak učí sám tím, že kolem takové značky projíždí a vidí ji v tolika podmínkách, úhlech, nasvícení, která nikdy předtím nedostal a “zapíše si”, že i to všechno je značka stop. Na rozdíl od prvního případu zde to nemusí být 100% samoučící/samoopravné a občas musí přijít “rodiče” vysvětlit – nene, toto je jen billboard, kde nějaká paní drží značku stop.

… s tou “intelektuální úrovní mouchy” … bych byl opatrný 🙂

Ono to, co navenek může vypadat jako svého druhu inteligence, taky může být jen výsledek několika “laciných” triků.

Občas je zcela fascinující pozorovat, co všechno se dá dokázat s minimální nebo vůbec žádnou aktivní logikou (ve smyslu nějakého rozhodování a rozpoznávání). Vem si třeba takový regulátor otáček na starých parních strojích… nebo třeba “předvídání” (a vůbec navádění) u starých Sidewinderů, nebo … pamatuješ si na taková ta stará samohybná autíčka, která když narazila do překážky, vycouvala a odjela jinam? (A z nových věcí – třeba soutěž o návrh strojů pro práci na Venuši…)

Samotný pohyb limitovaný jen překážkama (a to ještě jen omezeně) včetně navigace k určitému cíli je vcelku primitivní záležitost. Zvládnutelný s pár jednoduchými pravidly, bez rozpoznávání – jen s porovnáváním jednoduchých údajů. Pro to si vystačíš s pár “jednoduchými” senzory … a minimální logikou, respektive automatizací.

Zjednodušeně – pro mouchu je v zásadě přijatelné lítat ode zdi ke zdi a spoléhat na rychlost reakce (než ji proximity senzor v podobě primitvních očí otočí – a tady složené oči mají poměrně zajímavé “výhody”) a navádět se prostým “měřením” intenzity některých částí světelného spektra, měřením změny koncentrace své oblíbené vůně, a v podstatě 3D cikcak odrazy od těchto “virtuálních zdí” doletět tam, kde “chceš” být (ke žrádlu, mouše co ji má/mouše co ho má… atd.) – jen tím, že se na poslední chvíli odrážíš od limitů, které ti nastavují “primitivní” vstupy. A prakticky ti stačí “mechanická” reakce na několik *málo nekomplexních vstupů*.

Problém auta je daleko složitější vymezení “prostředí”… my po autu žádáme pohyb v mnohem více limitovaném prostředí než má ta moucha (my nejenže nechceme, aby jezdilo jen tam, kde projede, my chceme, aby jezdilo jen po vyznačené části “dostupného” prostoru, jehož vymezení je jednak mnohem složitější fyzicky (a tedy hůře “měřitelné”) … a mnohem hůře – často je ten dostupný prostor vymezován “logicky” a kontextově.