Máme tu další překlad oficiálně zveřejněného úryvku z nové knihy Liftoff od Erica Bergera. Ta pojednává o začátcích SpaceX v dobách vývoje a prvních startů rakety Falcon 1, které byly převážně neúspěšné. Ve čtvrtém dílu této volné série článků se dozvíte, jak vypadal život pracovníků SpaceX na tropickém atolu Kwajalein uprostřed Pacifiku, odkud Falcon 1 startoval. V roce 2008, kdy připravoval třetí start této malé rakety, už byly podmínky lepší než v úplných začátcích, ale pořád to nebyla procházka růžovým sadem.

Eric Berger s evropským vydáním své knihy Liftoff (Foto: Eric Berger)

Když se blížil třetí start Falconu 1, byli pracovníci SpaceX už zvyklí na cesty za jejich raketou na atol Kwajalein uprostřed Pacifiku. V průběhu tří let se naučili jak v tropickém prostředí pracovat, žít a dokonce si ten život zde i užívat. Byla to ale tvrdá a často bolestná škola.

Jednoho dne během začátků operací na ostrově zmeškal inženýr Brian Bjelde večerní loď z Omeleku zpět na Kwajalein. To se stávalo. On a pár dalších opozdilců pak na ostrově strávili příjemnou noc pod hvězdami. Ráno ale Bjelde zjistil, že nemá nic na převlečení. Podařilo se mu ale ukořistit bílé tričko, které dorazilo s pravidelnými zásobami materiálu pro Falcon 1. Bylo vakuově zabalené a trochu pokrčené, ale bylo aspoň čisté a hlavně mu poskytlo ochranu před spalujícími paprsky. Bjelde každý den spotřeboval obrovské množství opalovacího krému. Žádný kousek jeho odhalené kůže nezůstal nenamazán. Během dne si pak všiml, že ostrovní horko a vlhkost tričko vyhladily.

Odpoledne si šel dát sprchu. „Sundal jsem si tričko a zjistil jsem, že jsem se pod ním spálil tak jako ještě nikdy v životě. Byl jsem dokonale spálený. Myslím, že konec mých dní přijde v podobě rakoviny kůže, fatální ozvěny mého pobytu na Kwajaleinu. UV záření prošlo přímo skrz to laciné tričko. Mě nenapadlo se namazat i pod ním. Proč by mělo?“ řekl Bjelde.

Horko a vlhkost trápily pracovníky i jinak. Bjelde pocházel z Kalifornie, kde bylo často horko ale skoro nikdy vlhko. A taky nikdy předtím takto nepracoval. Námořníci opruzeniny v rozkroku dobře znají ale Bjelde o ničem takovém nikdy neslyšel. „Já je jsem ten poslední, kdo by tvrdil, že jsem hubený člověk. A to víte, když se vám takhle otírají stehna a vy se k tomu potíte, tak si uženete vlka. A to vlhké slané prostředí na ostrově to udělalo jenom horší.“

Po dni boje s vlkem, kdy Bjelde chodil po ostrově rozkročmo, požádal zkušenějšího Chrise Thomsona o radu, jak se s nepříjemným stavem vypořádat. Snad nebude potřebovat penicilin? Thomson, bývalý mariňák, mu poradil namazat se v rozkroku deodorantem. Tím, co se běžně používá do podpaží. A přidal ještě jednu užitečnou radu: delší spodky.

Ostrov Omelek a jeho raketové vybavení (Foto: SpaceX)

Těch několik málo žen na ostrově to taky nemělo jednoduché a čelilo svým vlastním potížím. V prvních letech měly Anne Chinnery a Flo Li jen pramálo soukromí a ještě méně tekoucí vody. Před použitím ostrovní toalety bylo nutné si napřed opatřit kbelík mořské vody, aby se toaleta mohla spláchnout. Sprchy byly ještě více spartánské. Zpočátku měli jen kbelík s dešťovou vodou na mytí rukou. A když se Flo Li během dlouhého horkého dne hodně zapotila, večer si oblékla plavky a kbelík si pak obrátila na hlavu, aby pot spláchla.

Když už se konečně v roce 2006 blížil let Falconu 1, podařilo se týmu na Omeleku opatřit si místo kbelíku kempinkovou sprchu. Do velkých černých pytlů tam sbírali dešťovou vodu a následně ji nechali přes den ohřát na helipadu. Pytle pak přenášeli do improvizované sprchy. Zde je pověsili nad malou skládací kovovou židli a pak už si pracovníci mohli vychutnávat dlouho kýžený luxus teplé sprchy. Aby přítomné ženy měly při sprše soukromí, byla sprcha vybavena zástěnou.

Přípravy na třetí start Falconu 1 (Foto: Hans Koenigsmann)

Inženýři a technici přes den tvrdě pracovali ale když se slunce sklonilo k západu, odložili nástroje a šli si zaplavat. Často se do laguny nořili nazí ve snaze uniknout tropickému horku. Občas jim ale jejich pokusy se na ostrově pobavit nevyšly podle představ. Omelek je dostatečně malý na to, aby se dal přejít volným krokem za pár minut. Při přípravě pozdějších letů ale i tak začali pracovníci k přepravě využívat starý golfový vozík. Zach Dunn jej popsal jako „strašný krám“ držící pohromadě jen silou vázacího drátu a žvýkaček. Někdy mezi druhým a třetím letem mu odešly brzdy, což si ale nikdo čerstvě po návratu z Los Angeles neuvědomil.

Když se na konci jednoho dne vraceli někteří pracovníci lodí na Kwaj, Zach Dunn se rozhodl je stylově vyprovodit. Naskočil do vozíku zaparkovaného vedle mobilních domů, v nichž inženýři přespávali, a šlápl na plyn. Říkal si, jaká to nebude legrace rozjet se za jeho odplouvajícími kamarády a troubit a mávat. Když se blížil k doku, měl už celkem slušnou rychlost. Aby vůbec mohl mávat, rozhodl se radši trochu zpomalit. V momentě jak vytrženém z grotesky dupl na brzdu a pedál šel bez jakéhokoliv odporu rovnou k podlaze. Pozornost přátel si sice úspěšně získal, ale ne tak, jak si to představoval. S vyděšeným křikem se řítil k malému skalnímu výběžku. Odtud ho čekal už jen přímý pád rovnou do laguny pravděpodobně i s malým saltem. Ve zlomku sekundy se rozhodl radši strhnout řízení a vozík zarazit do palmy.

„Místo aby mě viděli legračně mávat a troubit jak trdlo, viděli jak jsem bez jakéhokoliv vysvětlení v plné rychlosti naboural to do palmy,“ vzpomíná na událost Dunn. Náraz jej hodil přes volant vozíku, ale nakonec od něj odešel nezraněn za smíchu svých přátel.

Loď Peregrine Falcon na ostrově Omelek (Foto: Rita Hachmann

Někteří z těch, co na Omeleku zůstávali přes noc, rybařili na korálových útesech kolem ostrova. Všechny úlovky ale vypouštěli zpět do moře. Jisté malé organizmy žijící na korálových útesech produkují jed zvaný ciguatoxin, který se ukládá v tělech malých ryb a následně ještě více v tělech větších ryb, které jsou v potravním řetězci nad nimi. Původní obyvatelé ostrovů si na jed vyvinuli imunitu, ostatním ale způsoboval vážnou otravu jídlem. Sem tam se lidé ze SpaceX doslechli o někom, kdo zemřel na otravu poté, co snědl některou z místních ryb.

Na ostrově byly i další přírodní hrozby. Na Omeleku žili palmoví krabi, kteří se jakožto největší členovci na světě mohou dorůst i 90 centimetrů. Občas je pracovníci viděli vylézt na palmu a svými silnými klepety srazit na zem kokosový ořech. Zpátky na zemi pak krab ořech rozbil. „Spát nazí na pláži bylo rozhodně to poslední, co by nás napadlo,“ řekl Jeff Richichi, inženýr struktur rakety.

I když se blížil už třetí start, pracovníci stále usilovali o vylepšení svého života na ostrově. Především šlo o lepší jídlo pro ty, co na ostrově nocovali. V kuchyni velkého mobilního domu se jeden po druhém střídali ve vaření jídel a jejich výtvory často dalece předčily jídla nabízená v armádní jídelně na Kwaji. Ráno si obyčejně pochutnávali na míchaných vajíčkách. Večer však popustili uzdu kreativitě. Bulenta Altana a nového inženýra Rickyho Lima vaření bavilo a tak se jej ujmuli často právě oni. Jeden večer servírovali grilované steaky, další třeba krevety v paprikové omáčce. Bulentovou oblíbenou specialitou ale byl turecký guláš. Směs těstovin, jogurtu a česneku zalitá máslem a rajčatovou omáčkou. Všichni to jídlo milovali. Měli tam i další výdobytky – chladící vůz nabízel bezednou zásobu chlazených nápojů, včetně piva na večer.

Bulent Altan připravuje svůj turecký guláš (Foto: Bulent Altan)

„Tehdy už se nám na Omeleku líbilo. Byl to neuvěřitelný luxus ve srovnání s tím, jak jsme žili v dobách prvního startu. Po šíleně náročných dnech se všichni sešli u večeře a užívali si možnost prostě jen sedět a relaxovat. Neustále jsme dokola sledovali pořád ty samé filmy, jako například Hvězdnou pěchotu. Nejlepší na tom bylo to kamarádství, které tam vzniklo.“

U mobilního domu si také postavili dřevěnou terasu. Z ní mohli obdivovat noční oblohu tak jasnou jako málokde na Zemi. Často jim výhled zakryly mraky. Ale když bylo jasno, obloha zářila miliardami hvězd. A někdy i hvězdami umělými. Vypadaly jako padající hvězdy, akorát že místo aby hasly a mizely, tak naopak jasněly. Byly to totiž mezikontinentální balistické střely vypouštěné ze Spojených států směrem k atolu Kwajelein.

Jaká ironie. Snaha rychle vypustit raketu přiměla SpaceX odejít z Vandenbergovy základny na Kwajalein, jen aby pak její pracovníci měli skvělý výhled na rakety vypouštěné právě z této základny. Víc než polovinu století byl tento malý atol klíčovým místem vývoje mezikontinentálních balistických střel a později programu „Strategická obranná iniciativa“ (jinak známý jako projekt Hvězdné války) prezidenta Ronald Reagana. Ač dnes ostrov stále slouží armádě k mnoha účelům, především hraje roli obrovského terče.

Když chce letectvo otestovat přesnost střely Minuteman III, což je třístupňová raketa na tuhá paliva, vystřelí ji z Vandenbergovy základy směrem na Kwaj. S pomocí sofistikovaných radarů, kamer a dalších sledovacích zařízení zdejší Reaganova testovací základna zachytí přesné radarové a vizuální údaje o letu rakety blížící se rychlostí šest a půl kilometrů za sekundu. Střely byly často zacílené na ostrov Illeginni na západní straně atolu, což znamenalo, že prolétaly téměř přímo nad Omelekem, který se nachází na východním konci řetězu ostrovů. A zdejším pracovníkům SpaceX poskytovaly úžasnou noční podívanou. Nedaleko od Kwajaleinu se od rakety oddělil třetí stupeň zanechávající za sebou už jen návratové těleso s atrapami bojových hlavic.

V některých starších zaměstnancích pohled na prolétávající střely vyvolával vzpomínky na Studenou válku. Vidět ty blížící se rakety bylo na jednu stranu krásné, ale taky trochu děsivé. Kdyby některá nesla jaderné hlavice, čelili by jisté smrti. „Ty atrapy bomb se rozlétly jak roj světlušek. Byl to strašidelný pohled, který mi připomínal dospívání ve strachu z anihilace v nukleární válce, “ vzpomíná Anne Chinnery.

Cesta lodí z Omeleku zpět na Kwajalein (Foto: Hans Koenigsmann)

Další výhodou nocování na ostrově byla možnost vyhnout se rannímu shonu a trochu si přispat. Loď, která převážela pracovníky Boeingu z Kwaje na ostrov Meck a následně vysadila zaměstnance SpaceX na Omeleku byla spolehlivá. Ale vyplouvala už v 6:05 ráno. Když si tedy chtěl Tim Buzza dát ráno snídani, musel vstávat velmi brzy, aby pak stihl včas na kole dojet do přístavu a vyplout na Omelek.

„Nikdy jsem loď nezmeškal. Ale někteří ostatní ano. Armáda byla velmi puntičkářská a loď se pro nikoho nevracela. Tedy až na jeden případ, kdy se vrátili pro Elona,“ vzpomíná Buzza.

Přeloženo z: Ars Technica

Předchozí přeložené úryvky z knihy Liftoff:

• Překlad úvodu knihy
• Jak probíhal pohovor 14. zaměstnance firmy s Elonem Muskem
• Proč se současná prezidentka SpaceX Gwynne Shotwell rozhodla pracovat pro Elona Muska

• About
• Latest Posts

Martin Krčma

Latest posts by Martin Krčma (see all)

• Software ve SpaceX: Programovací jazyky, uživatelská rozhraní pro Dragon i Starship, útrapy při přistáních - 18. 6. 2021
• Jak SpaceX vyvíjí, testuje a používá software pro Crew Dragon a Starlink - 14. 6. 2021
• Historky ze SpaceX: Selhání třetího Falconu 1 kvůli úplné maličkosti bylo pro SpaceX těžkou ránou - 11. 4. 2021

Nahlásit chybu / Navrhnout zlepšení

• Issue: *
  Chybná informace Nefunkční odkaz Překlep Návrh na zlepšení Tip na článek Ostatní
• Your Name: *
  
• Your Email: *
  

• Details: *
  

Odeslat hlášení